„Jeď!!!“ Popoženu koně silným a rozhodným tónem. Nic mě už nemůže zastavit. Jsem pevně rozhodnutá. „Do boje“ zakřičím s mečem v ruce. „Cítím vítězství“ zakřičím, abych mým věrným dodala odvahu. Cítím vzrušení, za chvíli se rozhodne.Zvítězíme? Ha, právě sem se probudila, zase další sen...a co víc, sedím v kině. No ne to je trapas - usla sem na Letopisech Narnie... Ale nejspíš si toho nikdo nevšiml, film ještě běží. Nenápadně se rozhlížím po okolí. Kamarádka, která mě sem na to vytála vypadá naprosto zažraně do toho filmu. Je sranda ji pozorovat, říkám si s úsměvem. No ale už dost koukání po okolí, měla bych se kouknout aspoň na ten konec, abych měla aspoň něco až to bude chtít rozebírat...
„Hm, ale princ Kaspian vypadá sladce viď“ drbnu do ní. „Chceš říct Edmund...“„Ne, myslím, že ne..“ odseknu jí s úsměvem... „Hold máme prostě jinej vkus...“dodávám, „Očividně..“ řekne nabroušeně a vrátí mi můj škodolibý úsměv. Pak se začneme obě smát, bohužel v dost nevhodnou dobu. Celým sálem panuje smutek - Zuzana se musí rozloučit s Kaspianem... Vážně dojemná scéna. Bohužel ani to nám v smíchu nezabránilo! A konec... Konečně. Ne, že by se mi ten film nelíbil, vážně sem ho chtěla moc vidět po úžase nad jedničkou... Jen... Usnula jsem na Cair Paravel a pak se vzbudila ve válce... fakt sem nevěděla kdo, s kým a proč bojují. Taky že jsem nad tím dumala, no a tak mi utekla i ta druhá část filmu. Takže co si z Letopisů Narnie Princ Kaspian odnáším? - Kaspianův strýc je totální idiot a z Cair Paravel zbyla zřícenina. Chehe, teď mě tak napadá - Co asi za 600 let zbyde z Karlštejnu. =D
„Tak jdem?“ tážu se. „Jo, ale musím ještě na WC!“ „Počkám tady". Sednu si a přemýšlím. Do hlavy se mi stále vnucuje ten sen. Já a kůň? No to je vážně zajímavá kombinace... sice trochu nereálná, buď by mě shodil, nebo shodil a kopl, možná by se i přemohl a dodal sladkými slůvky „Už na mě nelez!“. No ale šerm, to je jiná... meče, dýky, krásný šaty... Existuje vůbec ještě nějaká škola šermu? Uu, krásná představa - já, meč a můj kamarád mluvící kůň....A najednou uprostřed mojí krásný „reálný“ představy se děsně vylekám, cítím něčí ruku na rameni.
„Tohle mi už nedělej, víš jak sem se vylekala?!“ Jen se usmíváš. Úsměv ti vracím. „Jsi tu s ní viď...“ pokračuji. Kývneš. „To by ses asi se mnou neměl bavit...“ dodávám doost rejpavým tónem. „... aby si z toho neměl potíže!“ „Je na záchodě, takže v pohodě.“ Dlouhá chvíle ticha. Vidím na tobě, jak mi moc chceš něco říct, jen hledáš vhodný slova. „Víš, že se mi zdál o tobě sen?“ „No asi nebudeš věřit, ale mě taky, o tobě...“ odvětí mi s úsměvem. „Celkem romantika - velký pokoj, bílí růže, měl si dokonce takovou pěknou koženou bundu... moc ti slušela“ pokračuji se šibalským úsměvem na rtech. „Počkej - kožená bunda, bílí růže? A co třeba krb, před ním koberec a na tvém hrudníku rudě červený korzet s úžasným šněrováním?“ Tohle mě naprosto dostalo. Mám ti to potvrdit nebo ne? „Hm, tak to je zajímavé. Ale uvažovala sem, že si koupím červený korzet, dík za nápad.“ Zatím ti nic nemohu říct, vypadalo by to, no celkem divně. Ale proč se nám oběma zdál ten samý sen? Musím to zjístit. „Á cítím problém, stíhačka se blíží. A nevypadá moc nadšeně. Klid zbraním jí asi nic neříká.“ říkám při pohledu na naprosto rozzuřenou tvář tvojí holky, která se sem řítí. „Dej mi rychle číslo, než tu bude!“ „Ale to jsou fofry“ nedá mi si nerýpnout. Tak tak ti jej stihnu nadiktovat. „Tak já jdu, drž se!“
A je to tu… hotovej Armagedon (jen přišla hned spustila). Ještě štěstí, že to sleduji jen z povzdálí. Naposledy se na tebe usměji, omluvně… „No konečně, kde se flákáš!“ Slyším kamarádku. „ Už, už, můžeme…“ povídám. Cestou z kina se mi hlavou honí tolik myšlenek. Jak je možný, že se nám zdají ty samé sny, a byl to vůbec ten samý? Mohla to být jen náhoda. Domů přicházím zamlklá. Samozřejmě se mě hned rodiče ptají, jaký to bylo, ale odpověď je nečeká! Jdu do svého pokoje, musím přemýšlet! Jak jen je to možné. Jdu spát, ale hlavou se mi pořád honí ty samé myšlenky.
Probouzím se. Je to tu zvláštní, jsem v nějakém pokoji. Je tu tma, jen u stropu jsou dva reflektory, které ozařují malé kamínky broušeného skla, jež tu na něčem vysí. Vypadá to úžasně, je to tu jak z reklamy na vůni Naomi Cambel Cat Deluxe. A pak si všímám tísíců malých světýlek na konci pokoje. Jdu k nim a přitom se dotýkám těch malých hranatých sklíček. Připadám si jako víla. Je to tu tak krásné. Od těch tisíců kamínků se odráží světlo. Je to jako hvězdná obloha, jen tak nějak trošku jinak. Nedívám se na ni, JSEM V NÍ!!! Jdu pořád dál a dál, až přímo k těm světýlkům. Jsou to svíčky, kruh svíček zapálených na zemi. Uprostřed něj se nachází stůl pro dva. Je tak krásně prostřen. Na jedné straně stolku mě zaujme starý svícen se třemi dlouhými červenými svícemi. Na druhé pak průhledná váza s rudou růží. Až teď vidím, že to není konec pokoje, spíš jeho střed!
Najednou se strašně vylekám!!! Moje rameno, cítím něčí dotyk. Rychle sebou škubnu a otočím se. Zase jsi to ty. Trochu se mi uleví. „Posaď se" říkáš mi s nevinným pohledem. „Tohle je tu pro nás?" táži se. „Nejspíš ano, nikoho jiného tu nevidím! Jsme tu jen TY a JÁ! Jen my dva, SAMI". „Ty mě chceš vyděsit viď!" „Vůbec ne, mě se to takto líbí" povídáš to s takovým lišáckým úsměvem. Posadím se, jídlo je přichystané dokonce i víno. Rozhlížím se okolo sebe. Nemůžu se vynadívat na tu krásu. Také se rozhlížíš. Pak se naše poledy setkají. Máš tak hluboké oči, mám pocit, že se v nich utopím. „Vypadáš moc krásně!" Přerušíš to ticho plné napětí. „Děkuju, taky ti to sluší" odvětím. Já mám na sobě černé večerní šaty, překrásné. Nejsou úplé až ke spodu. Vypadají jako jeden s těch překrásných modelů Blanky Matragi. Ty máš na sobě oblek. Moc se mi líbí tvý vlasy, máš je tak děsně sexy nagelovaný! Povídáme si, opět a tak dlouho. „Je to tu krásné viď" ptá se mě. „Ano, moc. Je to jako bychom byli uprostřed hvězdné oblohy" odpovídám. „Projdete se se mnou touto oblohou krásná bludičko?" povíš a bereš mě za ruku. „Moc ráda můj princi" odvětím a vstávám.
Vedeš mě daleko od stolu. Jsme jen my a ty krásné kamínky co vypadají jako hvězdy. Tiskneš k sobě. Ve tvém obětí se cítím nádherně, nemám z ničeho strach, šla bych s tebou na konec světa. „Jsi můj princ na bílém koni"„A ty má bludička, o které se mi dříve jen zdálo!" říkáš a zadíváš se mi do očí. Začínáme se líbat, přitom nějak nechtěně ustrhneš jeden kamínek a začnou padat všechny. Vše se s námi točí, líbáme se a přitom na nás padají hvězdy. Je to ten nejkrásnější pocit jaký sem zažilaj!
Otevírám oči. Jsem doma, ležím v posteli. Místnost s hvězdami je fuč, jen se mi zdálá, stejně jako v tom kině. V tom mi příjde SMS, je od tebe. Stojí v ní: Zdál se mi sen, byl jsem s tebou v síni plné hvězd...
Pokračování příště...